David Majda

Povídku Podivné přátelství Jsem našel na jednom Chip CD v elektronickém magazínu Třesky Plesky. Protože se mi líbila, snažil jsem se kontaktovat jejího autora přes jeho mailovou adresu ohledně svolení ke zveřejnění povídky v Naryaně, ale nikdo mi neodpovídal. Nakonec jsem se po dlouhém váhání rozhodl povídku do časopisu zařadit i bez svolení a doufám, že se za to na mě autor nebude zlobit.

Kapitán Mlíko
(jakub.kostrba@post.cz)

Podivné přátelství

Připadá mi to nedávno, i když to bylo skoro před pěti lety. Seděl jsem v hospodě, v pravé ruce tvrdou Petru, levou jsem hladil studenou sklenici čerstvě natočeného Velvetu. Přemýšlel jsem o tom, jaké to bude, až se vrátí moje "zlatíčko" z Rumunska. Byly Vánoční prázdniny a ona odjela domů, do Bukurešti.

Přestože byl leden, nebyla venku moc velká zima. Ale přesto mě každý příchozí naštval tím, že s ním otevřenými dveřmi vstoupil do místnosti i chlad.

Najednou se otevřely dveře a dovnitř vstoupil asi dvacetiletý kluk. Měl dlouhý černý kabát, který mu mlátil o paty. Dlouhé, dlouho nemyté, vlasy mu neustále padaly do obličeje, takže si je musel pořád strkat za uši. V ruce držel tlustou knížku. Vypadala nově, ale byla zabalena do starých novin, aby se buďto nepoškodila, nebo aby nikdo nemohl přečíst její název. Hospoda byla téměř prázdná, ale on se po prohlédnutí si místnosti vybral místo u mého malého stolku. "Můžu si k tobě sednout?" otázal se. Já jsem jen kývl hlavou, jako že klidně. Dlouhý kabát si pověsil na věšák, knížka zatím ležela na stole. Měl jsem tedy krátký čas na to, abych do ní nahlédl. Byla otevřena asi v polovině. Na levém horním okraji byla věta: ".....? strkat se mi tu nebudete?, rozčílil se majitel...." Dál jsem již nedočetl, protože si nově příchozí sedl naproti mě. Chvíli se rozhlížel po hospodě a pak koukl na mně. "Co to píšeš?" zeptal se. "Knížku," odpověděl jsem. "Knížku? To je v pohodě. Jak se jmenuje?" "Carpe diem, aneb žijte život," zněla má odpověď na jeho otázku. "A o čem je?" ptal se dál se zájmem. "O všem možném - o životě, o lásce, o štěstí, smůle, neštěstí..." "Prosím tě, co ty můžeš vědět o životě. Kolik ti je? Tak sedmnáct, ne?" Kývl jsem hlavou. "Možná, že toho vím dost, možná, že málo. Ale myslím si, že toho nepotřebuju vědět moc o životě, abych o něm mohl napsat knížku." "Hm, taky pravda." Chvíli mezi námi panovalo ticho. Bylo slyšet, jak číšník za barem myje skleničky a jak sklo ťuká o sklo. Ticho jsem přerušil dotazem já: "Co to čteš?" "Knížku," odpověděl krátce a jasně. "Tak to by mě nenapadlo," zasmál jsem se. "Ale jakou?" nedal jsem se odbýt. "Mojí." Opět krátká a jasná odpověď. 'Nemá to cenu,' řekl jsem si a pokračoval ve vlastní tvorbě. Ale nedalo mi to a tak jsem se zeptal: "Jak se jmenuje? O čem je? No tak, nebuď skoupej na slovo. Sešli se dva literáti a tak by si mohli něco říct o svejch dílech, ne?" "Dobře. Jmenuje se 'Osud'. Je to taky o životě, vlastně je to o mým životě." Nechtělo se mi věřit, že takhle mladej kluk mohl napsat tak velkou knihu. Ale nezbývalo mi, než mu věřit.

Přišel číšník a zeptal se mého 'kolegy' co si dá. Chvíli přemýšlel a pak se mě zeptal: "To, co piješ, je pivo?" Jen jsem tiše kývl hlavou. "Je dobrý?" Gestem jsem naznačil, že výborný. "Tak jedno tohle pivo, díky." Číšník odešel. Na mém účtu přibyla další čárka. "Neboj se, já neuteču bez zaplacení," řekl suše můj přísedící. Přestože vypadal poněkud divně a nevypadalo to, že by ke mně choval nějaké kladné city, vypadal spíš na to, že jsem mu zcela ukradený, něco mi říkalo, že by s ním ještě mohla být legrace nebo alespoň nějaké poučení. Nemohl jsem se udržet abych se neptal na tu knížku dál. Skutečně mi připadalo nesmyslné, aby takhle mladý kluk napsal tak tlustou knihu. "Prosím tě, nezlob se na mě, ale mě se nezdá, že bys napsal takhle velkou knihu." "Neboj, to mi nikdo nevěří," odpověděl spisovatel. "Psal jsem jí vkuse celý dva měsíce. Ve dne, v noci. Nespal jsem, skoro ani nejed a nepil. Ale zvládnul jsem to. Napsal jsem pětisetstránkovou knihu o mém životě. Minulém, současném i budoucím. Spisovatel se znovu odmlčel, protože mu číšník přinesl "lavinující" pivo. Po dobu co padala pěna, bylo mezi námi ticho. Napil se a kvitoval mi: "Hm, fakt dobrý pivo." Přikývl jsem mu na znamení souhlasu. Nelíbilo se mi však, jak neustále utíkal od tématu - jeho knihy. Toužil jsem po tom, dovědět se o něm a jeho knize víc. Nahodil jsem proto pravděpodobně nepříjemný tón a řekl: "Tak to vypadá, že mi toho o svý knize moc neřekneš. Mohl bys mi jí alespoň půjčit?" Čekal jsem zamítavou odpověď, ale místo toho jsem uslyšel pouze: "Jasně, proč ne, stejně už jí čtu asi potřetí." Nevěřil jsem vlastním uším. Tenhle flegmatický introvertní kluk mi půjčí svou knihu. Mě, kterého vůbec nezná. Nedal jsem na sobě však své nadšení znát. "Super," řekl jsem mírným hlasem, "pět set stránek mám zmáklejch za tejden, tak si tu dáme za tejden ve stejnou dobu sraz, abych ti jí vrátil."

"Hm," zněla lhostejná odpověď "sdílného" spisovatele, která zazněla ozvěnou do sklenice, do které měl "zapíchnutý" nos. Druhou rukou mi podal svou knížku, ze které předtím vytáhl záložku.

"Jak se jmenuješ?," zeptal jsem se já, bezpochyby ten zvědavější z nás dvou. "Matyáš, ale říkej mi Matěj, všichni mi tak říkají." "Já jsem Jakub," představil jsem se. Podali jsem si přes stůl ruku a potom jsme si přiťukli a napili se. Když jsme oba dopili, tak jsme každý zaplatil jednu čárku a vyrazili jsme ven do chladného města. Prošli jsme Bartolomějskou na Perštýn a pak na Národní třídu. Teprve tam se mě Matyáš zeptal, kam jedu. Odpověděl jsem, že domů a oba jsme se rozesmáli jako dva puberťáci. To bylo poprvé a naposled, co jsem ho viděl se smát. Pak jsem vážně řekl, že na Dejvickou. "Jo? Tak to máme kus cesty společnej."

V bujarém rozhovoru, který jsem převážně vedl já, jsme dojeli až na Hradčanskou, rozloučili se a připomněli si další schůzku. Ihned jak vystoupil, jsem z batohu vyndal knihu a otevřel na první stránce. Nevím, nedokáži popsat styl, jakým byla Matyášova knížka psána, ale rozhodně se četla skvěle, až jsem začínal mít komplexy.

Knihu jsem měl přečtenou za čtyři dny. Těšil jsem se, až Matěje znovu uvidím, až mu budu moci jeho knihu pochválit.

Přestože byla skvělá a výborně se četla, připadalo mi, že je až moc pesimistická a smutná na tak mladého člověka. Když jsem si však vybavil Matějův obličej, bylo mi vše jasné. To, co se odehrálo v jeho knize, se skutečně odehrálo i v jeho životě.

Kniha začínala v jeho šesti letech, kdy začal chodit do školy a končila někde v budoucnosti. Až do doby, kdy Matěj svou knihu psal, byl všude uveden jeho věk. Potom už se nikde neobjevil, vlastně až v poslední větě.

Když jsem v neděli přišel do Konviktu, tak tam Matěj už seděl. Nemohl jsem nedát najevo svou radost, že ho vidím. Diskutovali jsme o mnoha věcech, samozřejmě včetně jeho knihy.

"Myslíš, že bys mi mohl půjčit tu tvojí knížku?" zeptal se při odchodu. "Jasně," řekl jsem a vytáhl z batohu hnědou obálku s volnými listy mé knížky. Podal jsem mu jí a poprosil ho, aby ji neztratil. Jen kývl hlavou a vyšli jsme ven. Další schůzku jsme si domluvili na příští pondělí.

Příští týden v pondělí jsem byl v Konviktu první já. Matěj měl čtvrt hodiny zpoždění. Když konečně dorazil, zděsil jsem se. Přišel opírajíc se o francouzské hole s levou nohou v sádře. "Cos to, proboha, dělal?" vytřeštil jsem na něj oči. "Co by, uklouzl jsem. Četl jsi mojí knížku, ne?"

Zpočátku mě vůbec nenapadalo dávat Matějův úraz dohromady s jeho knihou, ale později jsem začínal věřit, že je Matěj jasnovidec.

Na další schůzku přišel Matěj s popáleným obličejem. Nevěděl jsem, jak reagovat. Připadalo mi, že to dělá schválně. Když mi však odpřísáhl, že ho matka polila horkou vodou, uvěřil jsem mu. Nemohl jsem si však vzpomenout, co zapříčinilo jeho popáleniny v knížce. Nemohl jsem se ani rozpomenout, co následovalo po tomto neštěstí.

Hned jsem však "byl doma", když za tři neděle přišel Matěj s rudým pohledem. Bylo na něm vidět, že má co dělat, aby se nerozbrečel. Zeptal jsem se ho, co se děje. "Nic," popotahoval. Byla pravda, že jsem ho viděl smát se jenom jednou, ale brečet jsem ho ještě neviděl a nesedlo mi to k němu. "No, počkej, něco se stát muselo. Proč bys jinak natahoval moldánky?!"

"Hovno, vole," rozeřval se, "vykašlala se na mě moje holka. Začala chodit s ňákym buzerantem." Konsternovaně jsem na něj zíral. Nevadilo mi, že na mě řve, ale proč byl tak rozčilený? Vždyť to předpovídal ve své knize?!

"Ježiš, promiň. Nechtěl jsem na tebe řvát. Jenom mě hrozně sere, že jsem si vytvořil svůj osud. Víš, ta kniha, to je můj osud."

Měl jsem strach se ho na cokoliv zeptat, abych mu ještě víc neublížil. Nejvíce jsem se ho však bál zeptat na věk. Nechtěl jsem slyšet číslo "24". Nakonec jsem ho však slyšel. A to v okamžiku, kdy Matyáš skočil pod rozjíždějící se tramvaj. Nikdo mu již nepomohl a jeho posledními slovy v knize se rozloučil i se životem: "Sbohem, světe, zemřel jsem rád a nerad, protože je mi 24 a všeho jsem si užil dost...."

Připadal jsem si jako jeho anděl. Byl jsem u všeho, co se odehrálo v jeho knize a posléze i v jeho životě, ovšem o mne nebyla v jeho knize ani zmínka. Vlastně, počkejte, tady něco je. Na druhé straně novinového obalu je nalepená cedulka: