David Majda
Ještě primitivnější hra, než jste doufali
Jestli jste si po přečtení recenze na hru Vlak v předminulém čísle mysleli, že jednodušší hra na počítači snad už nemůže existovat, musím vás zklamat - šeredně jste se zmýlili a právě teď o ní hodlám psát. Ale vezměme to pěkně popořádku...
Pěkný sobotní večer, sedím u počítače a nastává taková moje oblíbená chvíle, kdy vím, že bych vzhledem k blížící se uzávěrce měl napsat něco do Naryany, ale absolutně postrádám představu, co. Inu šáhnu do krabice s disketami s mými starými hrami... moment. Už několikrát jsem v Klasice o téhle krabici psal, a vy vlastně pořádně nevíte, co to je zač. Tak vám ji trochu popíšu.
Je to úplně obyčejná krabice asi na 50 disket, šedivá, s průhledným víkem, zamykací, asi tak z poloviny zaplněná "tří a půlkami". A právě z obsahu téhle krabice čerpám při psaní téhle rubriky. Všechny hry, o kterých jsem v ní psal (snad s vyjímkou Ganja Farmera) jsou uloženy na disketách právě v ní. Mimochodem jsou tam z nostalgických důvodů i instalačky Windows 3.1, ale to jen tak okrajově; těmi se v téhle rubrice zabývat nebudu (i když už svým stářím mezi klasiku patří). Zvláštností je, že ještě ani jedna disketa z téhle krabice se mi v životě neporouchala.
No a jak jsem asi čtvrt hodiny před započetím psaní tohoto článku šáhnul do téhle krabice, tak jsem vytáhnul disketu, na jejímž obalu bylo mimo názvů jiných her napsáno slovo SNIPES. Co to je, podivil jsem se a jelikož jsem si hru tohoto jména vůbec nemohl vybavit, vstrčil jsem disketu do štěrbiny jí určené J, rozbalil jsem asi 8 kB velký archivní soubor a spustil jsem jediný soubor, který se po rozbalení objevil - SNIPES.COM.
Na hru jsem se
rozpomněl velice rychle. Jde zhruba o tohle: Na
obrazovce máte bludiště, ve kterém se šipkami
pohybujete. Když se bludištěm trochu proběhnete,
narazíte na takové malé zelené "hajzlíky".
Tihle tvorečkové se kolem vás nejdřív motají a pak
do vás začnou i střílet, až vás zabijí. Jelikož
je to ale hra spravedlivá, vy máte možnost střílet
taky, a to klávesami W, S, A a D, podle toho, kterým směrem
má vaše střela směřovat. Cíl hry je jednoduchý -
zabít všechny "hajzlíky", kteří se potulují
po bludišti.
Když postřílíte pár tvorečků, začne vás zajímat, odkud se berou. Nebude trvat moc dlouho, než zjistíte, že se rodí z "matek", které vypadají jako blikající čtverečky. Ty je taky výhodné zabíjet (nebrání se... ha ha), protože pak nemůžou rodit nové zelené potvůrky.
Co na hře šokuje, je grafika. Celá hra je totiž udělána v textovém módu 40×25 znaků! Jednodušší grafiku si snad už opravdu nelze představit, jedině možná kdyby bylo vše ještě černobílé. To tady ale rozhodně není, používá se asi tak pět barev. Bohatost znaků, které jsou používány pro znázorňování objektů, je přímo ohromující - hvězdička, "ksichtík", šipky, vodorovné a svislé čáry - všechno. Jo, málem bych zapomněl: Očíčka vašeho herního "já" jsou tvořeny střídavě velkým O a malým o se stříškou. Jak se oba tvary střídají, vede to k dokonalému efektu mrkání.
O zvucích raději nemluvím: Sem tam při zabití něčeho pípne Speaker a to je vše.
Pokud hru dohrajete, zeptá se vás program, jestli si chcete zahrát znovu a pokud ano, můžete si zvolit obtížnost. Volit vyšší stupně opravdu vřele nedoporučuji! Hra se také velice zajímavě ukončuje, a to klávesovou zkratkou Ctrl+ScrollLock. Kam autor na takovéhle nápady chodí, to bych tedy rád věděl.
Nebudu tvrdit, že jsem hru nějak "propařoval" celé dny a noci a že mě úplně pohltila, ve skutečnosti jsem u ní kdysi vydržel asi tak hodinku, ale zaujala mě z jiného důvodu. Jestli jsem si o před nedávnem popisovaném Vlaku myslel, že je to vrchol minimalismu, pak už opravdu nevím, jak nazvat tohle dílko. Prográmek vznikl někdy hodně dávno (soubor má datum 4.8.1983, ale to se mi zdá zase moc), nejspíš v době 8086tek, kdy šlo opravdu každý bajt - a na hře je to vidět. Na druhou stranu je zřejmé, že dobrá hra se dá vytvořit i takřka z ničeho. Možná bych mohl skončit jedním citátem (z pera samotného Antoine de Saint Exuperyho): Konstrukční dokonalosti není dosaženo tehdy, když už není co přidat, ale tehdy, když už nemůžete nic odebrat. Podle tohoto měřítka mají Snipes k technické dokonalosti opravdu velmi blízko.
Pavel Janda
Digihry
Samozřejmě, že každý ví, co se pod pojmem digihra skrývá. Ano, je to ta malá škatulka s malým displejem a nějakou jednoduchou hrou uvnitř. Hry, které jsou ve "výbavě" digiher musí být celkem jednoduché. Je to tím, že displej zpočátku nedovoloval moc pohybu a k ovládání musely stačit maximálně čtyři tlačítka pro jednoduché pohyby (doprava, doleva, nahoru a dolu). Vrátím se ještě k pohybu. Z počátku v dobách sovětských výkonných mašin se člověk mohl pohybovat jen velmi málo (6 až 10 poloh).
Princip každé hry byl jiný, ale všechny měli cosi společného. Dalo by se říct, že většina her měla nějaký děj (potápěč, který krade poklad obrovské chobotnici; vlk chytající vajíčka od čtyř slepic), nebo šlo o nějaký sport. Časem se ukázaly nové hry, které měli lepší zvuky, větší monitory, dvě a více v sobě uložených her, barevnější kryty atd.
Stále se však stávalo, že hra se za nějakou chvíli ohrála a začala být nudná. Potom hráč svou mašinku odložil, nebo vyměnil za jinou s kamarádem. To však bylo poměrně nepraktické. O něco lepší byla situace po vypuštění digitálních tetrisů. Ty začínaly také pouze s jedním typem hry, ale počet her se časem rozrostl až na 256 (u některých stánkařů se počet her šplhal až k závratným "99 999 IN ONE" J) .
Tetris byla jedna z mála her, která poznamenala i mou maminku. Bylo to v létě 1994 a naše rodina odjížděla na letní dovolenou do Španělska. I já jako správný, desetiletý chlapec jsem měl svůj digitální tetris. Těšil jsem se, jak si to po večerech a na pláži budu užívat s padajícíma kostičkama, ale udělal jsem strašnou chybu. Ukázal jsem !můj! tetris mámě a ta mu po krátkém otrkávání podlehla a na chvilku se stala tuhým pařanem. Byla schopná tetris hrát všude a furt. Od jisté závislosti ji nakonec zachránily vybité baterky.
Další metou v tomto krátkém sestřihu jsou GameBoye, které se setkaly s kladným ohlasem díky možnosti výměny her. Samotná délka jednotlivých her byla také obdivuhodná. GameBoy se podařilo přežít díky rozsáhlé reklamní kampani a také díky skvěle načasovanému prodeji nových doplňků. Ať jde o osvětlené lupy, tiskárničku, nebo o zbrusu nový GameBoy s barevným monitorem.
Na závěr bych chtěl říct jen to, že dědictví digiher žije dál, a to nejen díky GameBoyům. Na internetu se samozřejmě dají nalézt stránky, které se věnují digihrám a jejich fandům. Jen na českých stránkách sem se toho moc nového nedozvěděl. No nic.
Internet:
http://www.geocities.com/hollywood/lot/6166/
http://www.siamweb.org/handbil/index.html