Lukáš Janoušek

"Rozporumyslnost"

Právě četl noviny. Co na tom, že byly týden staré, co na tom, že už je četl tolikrát. Prostě stál pod lampou a četl noviny. Čekal. Věděl že přijde, přece se smluvili na to známé místo pod lampou na půl sedmou, jako obvykle. Vždycky přišla. Měl ji rád. Složil noviny a zhluboka se nadechl. To se zvedl vítr. Kdysi míval krátké vlasy, měla to ráda. Teď byly dlouhé, až po ramena, špinavé, rozcuchané hřebenem větru. Co na tom, stejně nepřijde. Už je to dlouho. Ne. Jak už je to dlouho? Týden, měsíc, rok nebo sto let? Nevěděl. Bylo mu to jedno. Cítil chlad. Bylo 21:34. Neměl rád tohle období. Přinášelo zimu, nemoci a vzpomínky. Ty vzpomínky, vzpomínal na ni, chtěl ji ještě jednou vidět. Třeba přijde. Vzpomněl si na její krásnou tvář, protáhl ústa do úsměvu a v jeho očích se objevila naděje. Samozřejmě, jasně že přijde, jako včera a předvčírem! Proč nepřišla? Cítil chlad. Ta zima.

Našel si kout. Noviny položil na zem a sedl si na ně. Neměl rád zimu. Tu zimu, která přinášela chlad, nemoci a vzpomínky. Podíval se na ruce. Byly unavené a špinavé. Pokrčil nohy a bradu zabořil mezi kolena. Po tváři mu tekla slza. Přemýšlel. Ne, nebyla to slza smutku, to vítr ji vyvolal. Ten vítr, co chtěl vidět v jeho tváři smutek. Byl unaven. Neříkal nic. Jen přemýšlel. Trochu se klepal. Zachumlal se do děravé větrovky a koukal na hvězdy. Bylo 22:48. Chtělo se mu spát. Opřel se o zeď a pomalu usínal. Cítil, jak usíná, cítil, jak se dostává do světa snů a fantazie.

Podíval se na hodinky, přendal si kytku do druhé ruky a opřel se o lampu. Čekal. Už ji viděl. Přicházela jako obvykle o minutu později. Políbil ji a dal jí krásnou červenou růži. Byla s ním a měla ho ráda. Přišla. Jako včera, předvčírem, jako každý den. Na jeho tváři zářil úsměv. Úsměv a slzy. Slzy štěstí a dojetí. Vítr už nefoukal, bylo teplo. Držel ji za ruku.

Spal. Bylo 23:27.