Janoušek Lukáš

Jak jsme málem nejeli na florbal

aneb ještě že jsme jeli

Už je tomu hezkých pár let, co se lounský gympl účastní zápasů v 1. Juniorské florbalové lize. Do letošního ročníku, který měl navazovat na loňský, poměrně úspěšný rok, jsme vstoupili s mnoha změnami. Především kádr opustily starý "štiky" a nahradili je noví "pulci." Ale vlastně nevim, proč se tady rozepisuju o "materiální stránce" klubu, když se tahle povídka má týkat úplně něčeho jinýho. Nebo snad ne? Tak zas jiný to nebude, protože se to taky bude týkat florbalu, ale ujišťuji všechny odpůrce a neznalce tohoto (pro mě úchvatnýho) sportu, že klidně můžou číst dál, neboť o florbal samotný tady až tak nejde. Nebo snad jde? Já sám nevim. No, posuďte sami.

Na denním plánu byl klasický zimní den. Venku zima, na chodníku břečka, nad hlavama krákající vrány. Prostě klasika. Jo, a taky druhej turnaj na krku. Pro mě to byl však první turnaj za juniory, neboť toho v Ostrově jsem se neúčastnil kvůli (zbytečným) "povinnostem" v mužském "áčku". Tak jsem se docela těšil.

Tuším, že bylo zrovna pondělí. Když jsem vcházel do dveří jazykovky, ani ve snu by mě nenapadlo, co bude celý týden (přesněji jenom do pátku) následovat. Ten týden měl totiž kompletně změnit můj pohled na florbal. Ale to už předbíhám, takže hezky popořádku...

O Macháňovi jsem věděl, že na turnaj nepojede, uváděl totiž nějakej country bál a koneckonců to řekl včas. Když se k němu přidal Píchoň, že má v Pardubicích mejdlo, pomalu jsem začínal být naštvanej. Myslel jsem si, že absence dvou hráčů je docela velká. Jak šeredně jsem se spletl! Čermák a Janda mají totiž v sobotu, kdy se hrál i náš turnaj, veslařský závody či co v Ostravě. Počítejte se mnou, zatím to jsou čtyři. Skipi má doma ňákej průser, takže má zaracha. Hups a jedna ruka je plná. Pomalu jsem ztrácel chuť se turnaje zúčastnit. Když si začnete myslet, že horší to už být nemůže, zpravidla se stane něco, co vás úplně dodělá. Já vůl totiž zapoměl, že na druhý ruce mám taky prsty. Abych ale nemluvil v symbolech, tak trošku konkrétněji. Přišel Zajda s tím, že musí v sobotu na hokej, takže nemůže jet. Kučera ml. je po nemoci, takže ho rodiče nepustí; Majďas ml. se pohádal s otcem, takže má zaracha. Paráda. Když jsem si spočítal, že nastoupíme do pole v sedmi lidech (tj. dva na střídání), navíc byl Beny kvůli nemoci celej tejden před turnajem doma a malej Škoďák, kterej měl bejt do počtu, nehrál asi tři čtvrtě roku, nechtěl jsem vůbec slyšet slovo, znějící jako florbal. Navíc se celý týden táhl ve znamení hádek s trenérem a nálada v týmu byla na bodu mrazu. Nikdo snad nevěřil v nějaký úspěch, nicméně se jelo...

Je sobota 22. ledna 4:56 ráno a já se svou stokilovou taškou opouštím vchod našeho paneláku. Křupajícím sněhem pospíchám k místu setkání s Benym. Vím, trošku jsem to neodhad a vyšel pozdě. Prostě nám ujel autobus MHD, který nás měl dovézt na vlakové nádraží. Vlak nám jel asi za 15 minut a my stáli na mostě, udýcháni po zbytečném běhu, ve vzdálenosti asi 350 km od vlakáče. "Ty vole,......, co teď?" Hodil jsem tašku na zem a mazal domů zavolat tágo (taxi - pro neznalce).

Všech "sedm statečných" bylo nalepených na vstupních dveřích nádražní haly, když jsme vystupovali z taxíku. Vlak jsme tak tak stihli.

Když jsme v Mostě přestupovali, dělilo nás od naší cílové stanice - Chomutovského hlavní nádraží - asi pětadvacet minut jízdy rychlíkem.

Když jsme se blížili ke sportovní hale, byla ještě tma. Tma a zima, kouřilo se nám od pusy.

Myslím, že v tu chvíli nám to už bylo všechno jedno. Ale ne našemu coachovi (prof. Řeřicha). Nevim, jestli strávil bezesnou noc, ale v kabině pronesl takovou řeč, že jsme najednou chtěli hrát a vyhrávat. Tak se teda šlo. Jo, nemožný se stalo skutkem. Ústí jsme porazili 6:2, Ostrov dokonce 16:4. Ale co se taky nestalo...

Na turnaji hráli i nějaké dívčí týmy, tak jsme se rozhodli, že se "na to" půjdem mrknout. Sedli jsme si na nějakej gumovej "nesmysl", opřeli se o zeď a koukali. Za chvíli nám výhled zatarasila nějaká postava v klobouku. Ukázalo se, že je to novinářka z Mostu, která fotí "svůj" tým. My jsme toto dění komentovali: "Tohle fotí, ale když jsme dali Ostrovu šestnáctku, tak to nefotil nikdo." A tak nějak podobně. Netrvalo dlouho a už stála u nás s otázkou: "Kluci, do jaký chodíte třídy?" Opáčili jsme: "Do třeťáku na gymplu." A ona: "Hmm, to je blbý, já bych potřebovala nějaký deváťáky na anketu." "Tak my vám je zahrajem," já na to. "Vážně? Tak si zatím vymyslete, na jakou chcete jít střední školu a čím chcete být." Následovalo detailní focení všech 4 (já, Herča, Doubič, Škoďák) gesichtů a již zmiňované otázky a samozřejmě odpovědi (pozn. autora - jedinej já jsem si jako střední školu nevybral gympl - aby to nevypadalo až tak blbě a podezřele). Když jsem o tom později přemýšlel, vypadalo to docela kuriózně, neboť štyrí kucí z Loun dělali v Chomutově anketu pro Mostecký noviny.

Pak už jenom následovala porážka od Kadaně, která nastoupila proti slibu ve 14 lidech do pole, takže nás to už tolik nemrzelo.

Abych řekl pravdu, ani ve snu by mě nenapadlo, že jsme schopní vyhrát v 8 lidech 2 zápasy. Nakonec se však ukázalo, a na tom má obrovskou zásluhu Pan trenér Řeřicha, že nezáleží ani tak na počtu, ale na lidech samotných. Prostě jsme se dokázali semknout a hrát jako jedno tělo. Jsem fakt šťastnej, že jsem se mohl toho turnaje zúčastnit. A ten změněnej pohled na florbal? Já jsem si totiž dřív mylně myslel, že aby se dalo něco uhrát, potřebujeme kompletní dvě pětky. Prostě jsem netušil, že se dá hrát duší.

Podrobnosti o výsledcích zápasů, přehled gólů a další informace o zmiňovaném turnaji najdete v rubrice Sport.