J@noušek Lukáš

Špatnej den?

"Hmm, super, tak to je teda úroda." Asi nějak takto jsem reagoval, když jsem v jednom nejmenovaném týdeníku viděl svůj horoskop na nový týden. Abych to upřesnil, tento horoskop je týden co týden sestavován tak, že na každý den máte přidělen jeden patvar, vzdáleně připomínající květinu a barva jeho výplně vám potom signalizuje, jaký ten váš den bude. (No to je ale hrozná věta, jak já se za ni stydím...) Máte tři možnosti. Když je růžová, bude dobrý, když bílá tak neutrální a když šedá, tak se těšte na den, kdy je lepší nevystrkovat paty z domu. Ne že bych byl nějak zvláště pověrčivý, ale ze sedmi možných patvarů pět šedých a dva bílé mi klid do duše rozhodně nenahnaly.

Do toho "prvního šedého" dne jsem vstával s jediným pocitem, a sice, že bych nejradši rozkopal budík na tisíc kousků. (Slabší povahy, nechť prosím prominou mé násilnické sklony.) Na nějaký horoskop jsem si vzpomněl až mnohem později. Ale to bych předbíhal, takže jak to bylo dál?

Vstříc pochmurnému a sychravému ránu jsem odemykal vchodové dveře, které vždy tak krásně zavržou a nejistým krokem vycházel do školy. První dvě hodiny seminář z angličtiny. Já jsem věděl, že jsem se měl "na to" včera mrknout, ale mé líné Já opět bohu (Jžel, Ldík) nade mnou zvítězilo. Ale né, chachá, všechno je jinak, žádné líné Já, to ten necita (opět prosím slabší povahy, nechť prosím prominou mé vulgaristické sklony) Cesar mi nevrátil sešit ani učebnici, takže vlastně jsem se ani učit nemohl. S pocitem lehkosti (v hlavě) jsem usedal na své místo. A pak to přišlo: "Tak si vyzkoušíme, Lukáš Janoušek!" S gestem zaťaté pěsti a silně nespisovným výrazem na rtech směřujících na mého souseda (pro nechápavé, Davida Cesara), jsem se vypravil do jámy lvové. Co se potom dělo, si asi dokážete představit. Dostal jsem vás, protože se šeredně mýlíte! U tabule jsem totiž zjistil, že si vše pamatuju z minulých hodin. Z jámy lvové jsem vyšplhal po zalomené tyči, nazývající se v odborných kruzích jednička. Docela slušný začátek špatného dne, ne?

Ale to rozhodně není všechno. Následující hodinu následovala písemná práce z literatury počínající následníky K. H. Borovského a B. Němcové následovaná Naturalismem v českých dějinách. (Pro kritiku, 4 násled- byly použity zcela záměrně.) Těch pár stránek se snad musel naučit každý (blbec), a když ne, tak jsem měl vedle sebe Benyho - díky. Aha, vypadá to, že další jedňuša je na cestě. (Ten špatnej den se nevyvíjí zas tak hrozně!?)

Dějepis. Možná jsem se měl na něj podívat, co kdyby, ale co, vždyť mám špatnej den! Všichni věděli, co bude následovat s rozevřením těch nechutně černejch desek. A už to lítalo! Jedna "koule" za druhou. Šlo to odzadu, až najednou, nečekaně: "Lukáš Janoušek!" Hmm, bomba, asi si dovedete představit co následovalo. Dostal jsem vás, nebo jste se už nenechali nachytat? Já nevim proč, snad, že mě "děják" baví, snad že jsem si základ pamatoval a od toho rozvíjel, snad že za mnou seděl Kuba Kučera J, prostě jsem dostal další bič. (Tři za špatnej den, to není špatný, ne?)

To jsem ještě nevěděl, že to nejhorší mě má teprve potkat. Na ten den jsem měl totiž naplánovaného holiče.

S pozdravem na rtech jsem udělal dva kroky do "čekárny." Když jsem se vzpamatoval z prvního šoku (nepochopim, proč musí bejt v pondělí v půl pátý u holiče půlka Loun), rovnýma očima jsem vstoupil do šoku druhého. Ta babizna, co mě jednou stříhla do ucha, se tady zrovna dneska musí prohánět s těma svejma nůžkama! Když vyslala do davu své nekompromisní: "Dalšííí", takticky jsem se stáhl do ulity. Zvedl se nějaký mladý muž a odcházel vstříc své smrti. No nic, ještě pořád zbývaly dvě "normální" kadeřnice. Trošku mě znervóznilo, když se jedna z nich odporoučela a dobrých sto let se neukázala. (Aspoň tak mi to připadalo.)

Babizna dodělala dílo zkázy. Na řadě jsem byl já! Říkal jsem si: Fakt mám dneska špatnej den! Babizna zkasírovala a vykročila směrem k nám. Rázným krokem mířila přímo ke mě. Jaké bylo překvapení, když mne minula a zamířila si to na WC. Zbývala jediná holička. Ta ženská co se k ní "naprděla" mě určitě předběhla. Čekal jsem a doufal v nemožné. Čekal, doufal a nervózně přešlapoval. Najednou, kde se vzala, tu se vzala, prošla kolem ta, co byla pryč sto let (na sto dvacet vypadala dobře) a řekla tu spásnou větu: "Další do pánského!"

Usedal jsem na křeslo a říkal si: "Tak takovejhle špatnejch dnů by mohlo bejt klidně víc..."