David Majda

Scorched Planet

aneb "Pipiny" v akci

Tuším, jaký myšlenkový pochod probíhal v hlavě čtenáře při čtení titulku tohoto článku (tedy pokud je aspoň trochu znalý počítačových her): Scorched planet? Co to je? To bude určitě ňáká kravina. Moment... pipiny? To jsem už někde... čtu dál! Pokud takový pochod zrovna ve vaší hlavě neproběhl, vůbec nevadí, čtěte dál taky.

Pipiny, jak hru překřtili čeští pařani (proč zrovna takhle, to jsem nikdy nezjistil), se ke mě dostaly tak před třemi čtyřmi lety. Bohužel jsem zapomněl, od koho jsem je vlastně sehnal. (Při počtu her, které propluly skrz můj harddisk je zázrak, že si to pamatuju aspoň u některých.) Princip hry je zvláštní a nehodí se hru zařadit do nějaké herní kategorie, stojí trochu mimo. I když... no, možná se trochu blíží strategii. Oč běží? Představte si terén na nějaké cizí planetě. Sem tam rovinka, sem tam kopeček, někde i skoro velehory. A na takovémhle povrchu se rozmístí deset tančíků různých typů a barev a začnou to do sebe mydlit hlava nehlava všemi zbraněmi, co si dovedete představit (a dokonce i těmi, co si vůbec představit nedokážete). Vyhrává ten, kdo zůstane poslední naživu; přežívá jen ten nejsilnější (Darwinovi by se tahle hra určitě líbila). Za "sestřely" soupeřů se Vám na konto připisují peníze, za které si můžete nakoupit nové zbraně, se kterými můžete zničit více soupeřů v dalších kolech, díky čemuž získáte další peníze... prostě nekonečný koloběh zápasu o přežití. Vlastně není nekonečný, omezuje Vás totiž počet kol, na které se hraje.

Počet hráčů je nastavitelný (maximum je deset), stejně tak se dá nastavit, zda je bude ovládat počítač svým minimozečkem (pro znalce latinský název: Pentuim Intelensis) nebo se jejich ovládání ujme některý z hráčů. Hráči se samozřejmě můžou pojmenovat a vybrat si druh tanku. Všechny tančíky jsou si ale v boji rovnocenné, jde jen o vzhled.

Potom následuje nákup zbraní a vybavení. Arzenál zbraní je opravdu obrovský - od obyčejných raket, přes bomby, napalmy, atomové bomby, MIRVy (název této zbraně nemá nic společného s jistou bývalou profesorkou na gymplu) až po zbraň ze všech nejstrašnější, nejobávanější a nejvíc zničující - Death's Head. Kromě zbraní se dají koupit různé štíty, naváděcí systémy či padáky (pro případ nedobrovolného pádu ze skály). Úplný výčet zbraní, vybavení a jejich popis by zabral minimálně dvě stránky.

Po nákupu už nic nebrání spuštění prvního kola. Hraje se na tahy - nejdřív střílí první hráč, když skončí, tak hraje druhý, a tak pořád dokolečka. Vlastně jsem ještě vůbec nevysvětlil princip střelby - spočívá v tom, že se šipkami (pro pedanty: kurzorovými klávesami) nastavují číselné hodnoty úhlu a rychlosti střely. Střela se poté Enterem odpálí a buď zaměřeného soupeře zasáhne, nebo mine (jak prosté). Po střele zůstává na "nebi" stopa, takže hráč má přehled o dráze střely a může ji v dalším kole přesněji opravit.

Nemá moc cenu psát o grafice a hudbě. U všech starších her (a jinými se tato rubrika nezabývá) totiž většinou platí: grafika VGA, zvuky na PC Speaker. Pipiny byly vydány v roce 1991, takže nejsou vyjímkou. Platí ale, že když máte grafickou kartu s víc než 512kB RAM (což je dneska samozřejmost, ale nebyla v roce 1991), můžete si užít vyšší grafické rozlišení (až do 640×480 bodů).

Pokud tohle není první recenze z rubriky Klasika, kterou čtete, tak jste si už určitě všimli, že po grafice a zvucích většinou následuje moje rozplývání se nad tím, jak jsem recenzovanou hru pařil celé týdny s bráchou a zní to jako když dědečkové a babičky vzpomínají na svá mladá léta. Ani tentokrát vás dávky sentimentality neušetřím, takže opět: Hru jsem hrál doma s bráchou a kamarády, ale teď pozor, změna! Hru jsem totiž hrál i ve škole. Na naší školní 386kové síti se totiž Pipiny po nějakou dobu vyskytovaly na "háčku" a celkem dost lidí je tam pařilo. Nevím, možná tam jsou i teď. (Pane profesore, dělejte prosím, jako že jste poslední tři věty nečetl.)

Vymyslet, proč jsou vlastně Pipiny tak oblíbené, mi dalo trochu přemýšlení, ale řekl bych, že to mají na svědomí následující tři věci:

Za prvé je to počet hráčů, kterých může být až deset. Ještě jsem neviděl deset lidí hrát u jednoho počítače, takže bych řekl, že počet je víc než dostačující. Navíc není nutné, aby u počítače byli všichni hráči zároveň, takže nehrozí vzájemné umačkání.

Druhým důvodem je vlastní jednoduchost hry - pár klepnutí do šipek a Enteru, a je to. Hra absolutně nevyžaduje postřeh nebo neustálé soustředění - spíš chladnou hlavu. Na druhou stranu zas oplývá důležitou vlastností, které soukromě přezdívám expect the unexpected (= očekávej neočekávané, podle jedné písničky od Dog Eat Dog). Stačí jedna dobře mířená střela se správnou zbraní, a ten, kdo doteď vedl, se rázem může propadnout na poslední místo. Prostě si nikdy nemůžete být jistí svou situací a nesmíte během hry usnout na vavřínech s pocitem, že máte všechno pod kontrolou.

No a třetím důvodem oblíbenosti hry je její nastavitelnost. Jde nastavit úplně všechno - počet hráčů, počet kol, druh terénu, počáteční částku peněz, zda dráhu střel ovlivňuje vítr a jak je silný,... snad milión věcí. Hra má navíc dobře vypracovaný podrobný manuál. Kdysi jsem udělal tu chybu, že jsem ho zadal počítači vytisknout a někam jsem odešel. Když jsem se vrátil, našel jsem pod tiskárnou 40 potištěných stránek a ještě si pípala o další papír. Kvalitně dokumentovaný je i konfigurační soubor, což je výhodné zejména pro rýpaly toužící všemu nahlédnout pod pokličku. Jeho úpravou se mi kdysi podařilo změnit základní množství peněz na neuvěřitelný milion dolarů, přičemž maximum povolené ve hře je asi sto tisíc.

Přímo se nabízí srovnání této hry s konkurencí - myslím tím slavnou ságu Worms. První díl "červíků" vyšel v roce 1995, takže pokud někdo od někoho opisoval, byly to Worms od Pipin. O Wormsech se tu rozepisovat moc nebudu (píšu přece recenzi na Pipiny), uvedu jen, že na se na nich vyřádí trochu akčněji a sadističtěji zaměření jedinci. Wormsy jsem několikrát o letošní prázdniny hrál (hlavně s Davidem Cesarem), zkusil jsem i demo Worms 2, ale na chuť jsem jim nějak nepřišel. Můj názor je, že Pipiny jsou prostě lepší a budu to tvrdit pořád, i kdyby mě fanatičtí Wormseři (a že jich není málo) chtěli třeba ukamenovat.

Co na závěr? Dočtěte tyhle řádky, zavřete Internet Explorer nebo jiný prohlížeč, kde máte spuštěnou Naryanu, vypněte počítač, přejděte do vedlejší učebny na 386ky, jednu z nich pusťte a hledejte na disku H:. Však Vy víte co.

Všechny hry recenzované v této rubrice jsou k dispozici u autora. Po domluvě je možno si je nahrát (a následně zahrát).