David Majda

The Chemical Brothers: Surrender

aneb bráchové to nevzdávají

Jednoho srpnového dne jsme se s kamarádem vydali na výlet do Prahy. Mimo jiné jsme se zaskočili mrknout do Bontonlandu, což je (pro neznalce) největší obchod s hudbou v celičké naší republice. Pokud to tam znáte, zajisté víte, že tam mají taková sluchátka vedoucí k přehrávačům, ve kterých si můžete pustit jedno z 20 nejprodávanějších alb (teď nevím, jestli dne, týdne nebo měsíce, ale to je celkem fuk). A v jedněch sluchátkách běželo album, které... které... je to těžko definovatelný pocit, ale prostě když jsem si přehrál prvních pár minut, věděl jsem, že ho musím mít. Vydrželi jsme ho tam s oním kamarádem ještě asi hodinku poslouchat a pak jsme kazetu koupili napůl; originál má kamarád a já jsem si udělal kopii (legalitu tohoto skutku teď ponechme stranou). A tak jsem se stal vlastníkem kousku umělé hmoty s trochou zmagnetizovaného kovu, který je předmětem této recenze.

Album zaujme už svým obalem (viz. obrázek) - zvláštní koláž, jak vystřižená z konce 60. nebo začátku 70. let. Když si pak pustíte první písničky, pochopíte, že do této doby je celé album trochu stylizováno. Jak už je uvedeno v nadpisu, album je výplodem dvou bráchů, Toma Rowlandse a Eda Simonse, kteří si dohromady říkají The Chemical Brothers. Pochází z USA a hrajou... je to otázka, co to vlastně hrajou. Snad by se to s přimhouřením obou očí dalo označit jako směs techna a hip-hopu. To ovšem platilo jen do vydání Surrenderu.

Na tomto svém (v pořadí již čtvrtém) albu se totiž opravdu stylově vyřádili. Skladby přechází od diska konce let sedmdesátých přes několik relaxačních pohodovek až do (skoro) čistého rocku jak vystřiženého někdy z doby Beatles. Chemičtí Bráškové si opravdu vyhráli s mixem různorodých samplů a řadou efektů, a přitom se jim podařilo udržet album kompaktní, tzn. že nepůsobí jako směsice něčeho, co k sobě vůbec nepatří.

První skladba - Music: Response - působí jako úvod do celého alba. Nutno dodat, že úvod je to velice povedený a tato skladba patří k tomu lepšímu, co na albu najdete. Za ní následuje čistě techno-disko-tucka Under the Influence a za ní podobně zaměřená, ale trochu stylově do rocku posunutá Out Of Control (má oblíbená). Pak následuje řetězec pomalejších skladeb (z nichž se mi nejvíc zamlouvá The Sunshine Underground) přerušených peckou Hey Boy Hey Girl. Celé album je pak zakončeno "ukolébavkou" Dream On. ("Ukolébavky" jsou na albu vlastně dvě - první Asleep From Day uvozuje druhou stranu a pak již zmíněná Dream On ukončující celé album.)

Celkově album působí trochu psychedelicky, jeho hloubku začnete chápat až po několikaterém poslechu, což se projeví třeba tím, že se Vám po měsíci nejvíc líbí úplně jiné písničky než pár dnů po zakoupení. Jeho pozitivní vlastností je, že dokáže vyvolat pohodovou náladu, a částečně taky díky tomu se bude líbit nejen ortodoxním příznivcům techna a příbuzných stylů (což se třeba o The Prodigy zrovna říct nedá). A navíc potvrzuje "chemiky" v roli jedné z nejlepších tanečních kapel na světě.

Lukáš Janoušek

Naryada

Naryada je hudební hitparáda časopisu Naryana. Její znění je ponecháno plně ve vaší režii, vy jste ti, kteří mohou ovlivnit dění na školní hudební scéně. Hlasování do ní je velmi jednoduché - pomocí naší e-mailové adresy (naryana@seznam.cz), kam pošlete dopis, kde uvedete pouze název skupiny a písně. Těšíme se na vaše tipy!

Ahoj všichni! Nekonečně dlouhé prázdniny (J) jsou konečně (J) za námi a opět se můžeme ponořit do hlubin školní žebříčkové hitparády. Za ta tři vydání jsem se přesvědčil, že vkus mezi studenty je vskutku velmi rozmanitý. Na špici se drží klasika v podání Offspringů, ale Hana Zagorová (jinak můj tajný favorit J) s nimi, sic trošičku orosena na čele (asi jako vrata vod chlíva), ale přesto drží krok. Co ještě tak napsat? Aha, možná něco o pravidlech. I když... (dramatická pauza) ..., když nad tím tak uvažuju, tak se mi do toho moc nechce (Sakra! Zase u mě zvítězilo moje líné já!) Jestli to někoho tak moc zajímá, nechť si přečte minulé číslo.

Vždy, když sestavuju Naryadu, mám pocit, že si přišlo zahlasovat i několik jedinců ze sousední "akademie", kteří ne zcela pochopili princip, jakým mohou do hitparády hlasovat. (Zvažujeme zavedení "klubu debilů", kam bychom zařazovali právě takové jedince.) V praxi to znamená, že se musím "brodit" hromadou špatných hlasování, abych našel ty správné. To se nevyhnulo ani tomuto číslu. Přestože mi skupina (či zpěvák nebo zpěvačka) Anonym a skladba Cow And Chicken nic neříkají, rozhodl jsem se je do hitparády zařadit. Dostali totiž 3 hlasy. Pokud nikdo takový není, toho, kdo pro "to" hlasoval, jmenujeme předsedou již zmiňovaného klubu, pokud však ano (chci důkaz!), dobrovolně se hlásím jako člen já. Ale abych vás již dále nenudil nudným textem, přestupme k Naryadě. (Ještě bych chtěl dodat, že tuto rubriku jsem vytvořil jako poslední těsně před uzávěrkou. Navíc po odpoledce, v šest odpoledne. A aby toho nebylo málo, včera jsem byl v divadle na Hamletovi a do postele jsem se dostal v 1 ráno. Proto na to prosím berte ohled!)