Sice už čas odkrojil od této události více než dva roky, ale abych se přiznal, tento zájezd opravdu neměl chybu a vzpomínky na něj jsou stále živé. Jenom bych vás chtěl na začátku upozornit, že to co je zde napsáno, se opravdu zakládá na pravdě, maximálně jsou některé scény upraveny pro lepší stravitelnost.
Tenkrát ještě jako mladičký student tercie jsem se ještě se dvěma spolužáky ze třídy zúčastnil vzdělávacího zájezdu do Anglie. Sice by asi bylo fér, kdybych ony dva spolužáky udržel a anonymitě, ale to by přeci jenom nebylo ono, taky si to prožili, tak ať si alespoň oživí vzpomínky. Tak tedy jednalo se o Vaška Semráda a Davida Cesara. Dnes si už přesně nepamatuju, kterého dne a kterého měsíce jsme opustili naši matičku (vlast) a vyrazili jsme vstříc ostrovnímu Království, konkrétně do její části - Londýna. Ale to není vůbec podstatné, stačí, že to bylo někdy na jaře. Ale už bylo dost nudného úvodu, tak snad abych přešel k té peprnější části.
Jako doprovod s námi jeli: p. Prof. Tyburcová a Porubčanová, mužskou čest zachraňoval p. Dr. Rieger. Na začátku se vše zdálo perfektní. Byly nám rozdány adresáty našich "adoptivních" rodin, které údajně byly vybírány velmi poctivě a navíc jedná se o nekuřáky.
Tak jsme vyjeli. Tuším, že v jedenáct dopoledne směr německý Chemnitz. My tři jsme si inteligentně vybrali místa vzadu na "pětce", což už bych nikdy v životě neudělal. Co se pohodlí týče, připadal jsem si jako po pěti kolech v ringu s Mikem Tysonem. Jediný, komu toto lehároš nedělalo větší problémy, byl Vašek, který se povzbudil tunami Kinedrylu, takže celou cestu prospal. Až nato, že jsme museli čekat 6 hodin před bránou přístaviště v Oostende s vypnutým motorem a tudíž i klimatizací, proběhla cesta hladce. Na trajektu jsme se mohli konečně protáhnout, ale za čtyři hodiny jsme už opět seděli v autobuse a čekali na přistání. Zde se dopustil prvního gagu pan Dr. (blíže nejmenováno), který, když nás i s autobusem spouštěli výtahem, pronesl onu větu, která mi dodnes zní v uších: "Padáme do pekla," načež se autobusem rozlehl smích onoho jmenovaného, který se pobaveně smál svému vtipu. Ale to je teprve slabý odvar. Další zmínka patří Milanu Cartézovi, který se ještě jako student Lounského ústavu zájezdu také zúčastnil. Přítomen byl ještě jeho kámoš, jeho jméno si však dnes již nepamatuju. Podstatné je, že oba tenkrát patřili ke skinheadům (nevím, jak dnes) a při rozdělování do rodin, a to je fakt pravda, si pro ně přijela jediná černošská rodina z celého zájezdu, což už bylo dost dobrý. Ale my tři bratři jsme nebyli o nic pozadu. Nás si přišla vyzvednout zralá čtyřicátnice, Mrs Fealey. No nic. Vystoupili jsme z autobusu, nabrali si všechna naše zavazadla a obtěžkáni vším možným i nemožným jsme vyrazili nach Fealey's house. Překročili jsme silnici a mířili k jedinému zaparkovanému autu. Radost, že se svezeme, vystřídal šok. Protože ono auto bylo velikostí něco mezi velorexem a fárem Mr Beana. Hned jsme se začali domlouvat, jak se tam vejdem. Semča, který byl (a je) z nás nejvyšší a tudíž má největší přehled řekl: "Hej volové, tak já pudu dopředu a vy se do zadu už ňák smrsknete." To by šlo, jenomže co naše zavazadla? Leda tak na střechu. A Mrs Fealey pořád mířila k tomu autu. Jak jsme si oddychli, když auto těsně minula a namířila si to do telefonní budky, která stála hned za ním.
Doma nás představila své rodině, kterou tvořila jedna lehce senilní babička a jedno hrozný dítě. Prostě rodinná idyla. Jo, abych nezapomněl, taky dva Francouzi, kteří se ani v blátě nepřezouvali a byli tam taky na studijním pobytu a hrozně ošklivá kočka jménem Fluffy. Pak přišlo na řadu ubytování. Zavedla nás do patra a ukázala nám naše pokoje. Omluvila se nám, že má málo místa a tak to musela vyřešit takto. Zůstali jsme stát s otevřenou "držkou." Prostě to dopadlo tak, že já jsem spal s Vaškem v manželské posteli pod jednou přikrývkou a David v takové té dětské dřevěné postýlce, která vypadá jako klec, aby z ní nemohlo dítě vypadnout. Takže David měl hlavu a nohy od kolen dolů venku a my s Vaškem jsme se probouzeli jeden přikrytý a druhý bez přikrývky po nočním přetahování.
Když jsme se ráno umyli a sešli dolů na snídani, vlastně pokaždé když jsme sešli dolů, jsme spatřili babičku sedící v županu u televize (která vysílala samé stupidní pořady) a s cigaretou v ústech. Její přiblblý vnouček nás neustále otravoval. Aby jsme mu udělali radost, nechali jsme se jednou ukecat na večerní fotbálek na jejich zahradě. Vnouček se bavil tím, že v půli hry vzal míč do ruky a donesl ho do naší brány. To udělal alespoň desetkrát a vždy se tomu pobaveně smál. Aby nebyl sám, přidaly se k němu kouřící matka a babička, které seděly na verandě a pobaveně nás pozorovaly. Od té doby jsme se večer radši oddávali "obžerství, " neboť zvláště Dave byl z domova velmi dobře vybaven a přicházeli jsme (možná k naší jazykové škodě) do kontaktu s rodinou co nejméně (no spíš k duševnímu záchraně).
No jak jsem již řekl na začátku, rodina k pohledání, která byla vybrána velmi poctivě, nás přinejmenším velmi překvapila, neboť by jsme si dřív byli vůbec nepomysleli, že takovýto bordel je vůbec možný. Ale co, sranda se musí najít a když se najde, tak se musí pořádně prožít.
Ještě jsem zapomněl sklonit poctu p. Prof. Tyburcové, která si vzala za úkol roli průvodce a na každém výletu nám svou výbornou vyjadřovací schopností dokonale popsala každou památku či zajímavost, takže jsme toho opravdu hodně pochytili.
Možná, že se udalo ještě více menších dobrých situací, které si už dnes nepamatuju, ale jisté je to, že co si pamatuju mi stačí k tomu, abych mohl být hrdý nato, že jsem tu čest se tohoto zájezdu zúčastnit.
Janoušek Lukáš