LHX: Attack Chopper

Úryvek z deníku poručíka Brada Rallyho, toho času na vojenské základně v jižním Vietnamu

10.8.1994

Ten den nezačal zrovna pěkně. Probudil mě něco po devátý ňákej desátník, že má zprávu z velení. Rozbalil jsem jí, přečet, a podle instrukcí roztrhal na asi tisíc malinkatejch kousků a spálil. Stálo tam asi tohle:

Natáh jsem na sebe pár hadrů a hlásil jsem se na velitelství. Na ranveji už stál Apache vytaženej z hangáru, kolem pobíhali mechanici, prostě obvyklej mumraj. Jo, tyhle mechanici se maj - jenom se poflakujou po základně, zatímco na nás je ta špinavá práce. Ale někdo to dělat musí. Stih jsem si dát ještě kafe a už jsem měl zadek ve vrtulníku a nahazoval jsem motory.

Přidělili mi ňákýho natvrdlýho střelce. Dokuď jsme letěli nad naším územím, tak to bylo v pohodě, ale jak jsme se dostali k Vietnamcům - potěš to pánbůh. Ten zelenáč nebyl schopnej zaměřit bévépéčko kanónem na 150 stop, musel jsem jít níž a kvůli tomu jsme dostali dva průstřely skla, než jsme ho zneškodnili. Po zbytek cesty jsme se radši pozemní obraně podle radaru důsledně vyhejbali.

Čím dál tím víc jsme se blížili k základně, odkud měla odletět ta Mi-8 s chlápkem, kterýho jsme měli vymazat ze světa. Cestou nás zkoušeli zaměřit raketama s infračerveným naváděním, ale vypustili jsme pár klamnejch cílů, který to schytaly místo nás. Člověka to docela vyděsí, když vidí z vokýmka ten vejbuch a pomyslí si, že to mohlo klidně šlehnout do něj.

Po slabý třičtvrtěhodince jsme se dostali k základně. Letěli jsme nízko, tak vo nás radarem nevěděli, docela jsme je překvapili. Moc jsem se nerozmejšlel a udělal jsem jim menší nálet nad hlavama, přičemž střelec dostal dva Kamovy dřepící na zemi. Třetí se ale vodlepil a hnal se po nás. Zkoušel to na nás FFARama, ale ukličkoval jsem to. Střelec se mi mezitím málem zhroutil, furt řval: "Dyť nás zabijou, dělej něco!". Ale co? Nakonec jsem to vyřešil docela elegantně - prostě jsem prudce klesnul. Ten vůl v Kamovu si jaksi neuvědomil, že Apache má trochu lepší manévrovatelnost, a pustil se za náma. Minul jsem vršky stromů snad o desítky centimetrů, to se ale o něm říct nedá. Zahučel si do tý svý Vietnamský džungle, protože to prostě nevybral.

Tím byla základna vyřízená, ale to nebyl hlavní úkol. Chlápek na vodstřel vodletěl už dávno, než jsme tam přilítli my. Naštěstí jsme díky informátorům věděli, kam maj namířeno, tak jsme si s nima začali hrát na honěnou. Nastavil jsem tam kurz podle údajů a koukal jsem na radar, kdy se tam něco vobjeví. Netrvalo to ani půl hodiny, když se na východě objevily tři bodíky. Standartní formace Mi-24 + Mi-8 + Mi-24. Dalo se čekat, že vozbrojený budou jenom ty čtyřiadvacítky, vosmička poveze toho chlapa.

Začal jsem je provokovat. Přilít jsem k nim tak na dvě míle zprava tak, že si mě nemohli nevšimnout. Čekal jsem, že budou reagovat klasicky - pravá dvcetčtyrka se odlepí od formace a pude si mě vomrknout, kdežto ta druhá bude furt krejt vosmičku.

To jsem se ale přepočítal. Ty čtyřiadvacítky se odlepily vobě dvě, aby na mě měly přesilu. Asi měli echo ze základny, že jsem jim zprasil ty Kamovy. V tu chvíli jsem zařval tolik sprostejch slov, že by se Vám zamotala hlava, kdybych je sem všecky napsal. Střelec tentokrát (kupodivu) zachoval chladnou hlavu a jednu z těch Mi-24 sundal na druhej pokus Stingerem. Průšvih byl v tom, že ty stingery jsme měli právě jenom dva, zbejvaly už jenom kulomety a jedna naváděná střela, kterou jsem si ale chtěl šetřit na Mi-8 (aby bylo jistý, že ten chlap z toho nevyjde živej). Nalevo byl ale kopec, ke kterýmu jsem měl blíž než dvaačtyřicítka. Vypadal jak horní půlka hamburgeru, akorát trochu skalnatější. Zaletěl jsem za něj pod palbou pronásledující Mi-24, která letěla tak půl míle za mnou.

Najednou mi ale blesk v hlavě nápad - Mička nemůžou střílet nahoru, jenom před sebe a dolu. A mám to! Využil jsem chvíle, kdy mě ten bastard neviděl a vystoupal jsem rychle nad kopec. Počítal jsem do desíti. Za tu dobu by měl bejt za kopcem a divit se, kam jsem se poděl. Pak jsem tam vlítnul. Byl tam a točil se dokolečka, jak se rozhlížel a hledal mě. Střelec to do něj začal prát kulometem seshora. Ale ten hajzl si nás všim. Rychle to otočil a vystoupal za náma. Pustil do nás svý dvě poslední nenaváděný rakety, kterejm jsme se nedokázali uhnout. Trefily přesně přídavný nádrže na palivo a skoro zničily hydrauliku. Knipl cukal jak ... (cenzurováno). V tu chvíli se střelec nas... (cenzurováno), spustil palbu kulometem a za chvíli Mičku z kokpitu udělal cedník. Ten se pak v pohodě odporoučel dolů.

My jsme ale měli palivo jenom asi tak na půl hodinky letu, nemluvě o poškozeným řízení. Zbejvalo ale dokončit naše poslání. Nalít jsem za tu Mi-8 a pustil jsem jí poslední raketu do těla. Tady to máš, ty ..., ..., ... a ... (mnoho cenzurovaných slov). To máš za to, co jsme tady museli kvůli tobě všechno vytrpět.

Po okamžicích euforie, kdy se se Mi-8 řítila vstříc matičce zemi, jsme si ale uvědomili realitu. Byli jsme skoro na dně. Prakticky bez výzbroje a skoro i bez paliva. Nabrali jsme kurs domů, ale nebyli jsme si vůbec jistý, jestli doletíme. Vrtulník byl na maděru, ve vzduchu ho držela snad jenom síla vůle. Pomalu jsme se blížili k hranicím. Najednou se na radaru za náma objevily tři body, který nás rychle doháněly. Do hajzlu, teď už nemáme s čím bojovat. Už byli skoro na dohled. Náš vrtulník se třás a první zásah čímkoli by ho poslal do pekel. Chcípnem tady, nikdo se ani nedoví, co jsme udělali. Byli dvě míle od nás. Na dostřel. Že já do týhle války vůbec lez.

Najednou mě ale něco zarazilo - voni se začali otáčet. Co blbnou, dyť nás tu maj naservírovaný jak narozeninovej dort, stačí jen se zakousnout. Najednou jsem pochopil. Přímo nám naproti nám letěly dvě americký F-4E Phantom, a už jsme viděli záblesky raket, vypalovanejch na Mička. Jestli zasáhly nebo ne, to už jsem nevnímal. V tu chvíli nám totiž došlo palivo a my jsme tak tak přistáli na vokraji jedný bažiny u hraniční řeky. Hurá, jsme na našem území!

Za dvě hodinky pro nás přilítly dvěma Blackhawkama a já se moh' zas natáhnout na kavalec na ubikaci, a psát tenhle deník.

... a návrat k realitě

Je to asi pět let, co jsem tuto hru získal od jednoho svého bývalého spolužáka. Odstěhoval se do Prahy a asi po dvou měsících mě přijel navštívit a při té příležitosti mi nahrál pár počítačových her, mezi nimi právě i tuto. LHX mě úplně očarovaly a pařil jsem je pak celé léto (pokud se nemýlím, byl to rok 1994).

Oč se vůbec jedná? LHX jsou bojovým simulátorem vrtulníků. Hra Vás zavádí do tří válečných konfliktů: Boj proti teroristickým skupinkám v Libyi, potírání Rudých Khmerů ve Vietnamu a přísně tajná mise v Západním Německu. Po výběru kampaně si vybíráte jednotlivé mise. Možnosti jsou opravdu rozmanité: od jednoduchých misí typu "znič raketomet na souřadnicích X Y" přes zachraňování spadlých pilotů až po doprovody vrtulníkových konvojů či útoky na vysoké představitele nepřátelského státu (viz. úryvek z deníku). V jedné misi v Německu se na scénu dokonce dostává i bombardér B-2 Stealth.

V téměř všech misích si můžete vybrat mezi čtyřmi stroji: AH-64 Apache, Black Hawk, LHX a V-22 Osprey. Každý vrtulník je vhodný na něco - Apache na boj proti zemi, protože může nést celkem dost munice, Black Hawk je zas vhodný pro mise, kde je nutné transportovat vojáky. Vrtulník LHX ve skutečnosti neexistuje, je to variace na "neviditelnou" F-177, akorát to není letadlo, ale helikoptéra. V-22 Osprey má zvláštní postavení - je to hybrid mezi vrtulníkem a letadlem a za letu se mezi těmito režimy můžete přepínat náklonem vrtulí. Je vhodný hlavně pro dálkové mise. Narozdíl od LHX ale není vymyšlený, ale ve skutečnosti existuje v několika prototypech.

Ovládání hry je velice jednoduché, prostě šipky řídí pohyb a klávesy 1-5 jsou výkon motoru. Simulátor tedy nemá vůbec nic společného s tím typem her, kde musíte stisknout 50 tlačítek, abyste se vůbec rozjeli po ranveji.

Grafika (VGA 256 barev) a zvuky (PC Speaker) nejsou nějak úchvatné. Odpovídají ale roku vydání hry (1990) a díky tomu si hru plynule zahrajete i na 286. Pro znalé terminologie lze dodat, že hra používá pro trojrozměrnou reprezentaci vektorový engine bez textur, obvyklý v mnoha jiných hrách té doby (F-15 Eagle Strike, Stunts, F-29 Retaliator,... - snad se na ně v této rubrice taky někdy dostane).

Hra vyniká jednou věcí - realističností chování. Když Vám nepřítel rozstřílí řízení, tak si prostě vrtulník poletuje zprava doleva a Vy to nijak nemůžete ovlivnit. Také umělá inteligence soupeřů je na tu dobu celkem vysoká, takže souboje s jinými (převážně ruskými) vrtulníky a letadly jsou velice náročné, hlavně při přesile a nastavené vyšší obtížnosti.

Hra má také vynikající atmosféru. Oplývá tou vlastností, že Vás vtáhne do děje a Vy ho pak prožíváte téměř tak intenzivně, jako by to byla realita. Příkladem jsou mise, kdy máte doprovázet dva vrtulníky, letící zachránit piloty z nepřátelského území a po jejich naložení jeden vrtulník nepřátelé sestřelí. Věřte nebo ne, opravdu Vás to vezme a nejradši byste tam vletěl a rozstřílel je (popř. rozmlátil počítač). Obdobně vás sebere situace, kdy nedokážete zabránit Rusům ve vypuštění nervového plynu nad městečkem s nevinnými obyvateli a na obrazovce se jen objevují zprávy, že mise byla neúspěšná, plyn byl vypuštěn a město tím pádem vyvražděno.

Celkově vzato si ve hře užijete zábavy víc než dost. Na závěr mě napadla jedna myšlenka: Od LHX jsem ještě neviděl lepší simulátor vrtulníků (až na Hind, který se mu blížil). Kdyby nějaká firma koupila práva na tuhle hru, navlékla ji do moderního grafického kabátu, přidala vylepšené zvuky a vůbec hru trochu upravila na dnešní dobu, měla by mezi pařany věčnou slávu. Stejně jako ji teď mají LHX.

David Majda