Lukáš Janoušek

Povídka o kině

Byly prázdniny, hmmm taková paráda. Venku bylo krásně. Jen tak jsem ležel na lehátku, po svém boku skvělou holku, když vtom nás mezi hřejícími paprsky slunce napadlo, že by to chtělo NĚCO... ale co?! Jasně, půjdeme do kina! Už už jsme projížděli řádky ve sněhobílém programu a hledali to NĚCO, když naše oči spočinuly na krátkém leč zajímavém názvu 60 sekund. A bylo rozhodnuto.

Ne, takhle to vůbec nebylo. Vlastně ani nevim, proč jsem začal tuhle povídku psát tak, jak je, ale při tý písničce, co zrovna hráli v rádiu, mi to lezlo z hlavy "ňák" samo. Že půjdem na novej film s Nicolasem Cagem jsme totiž byli rozhodnutý už docela dlouho, jen jsme čekali, až ho budou dávat. Aby taky ne, když reklamy na něj na vás skákaly z každých novin, z televize a já nevim odkud ještě. Ale hlavní kritérium bylo moje (skoro) šílenství do aut. Jo, světe přiznávám, jsem blázen do aut (ale ještě více do motorek!).

Možná si říkáte, že není nic na tom, vyrazit do kina, a že možná je až drzost psát o tom nudnou povídku. Já doufám, že se mi podaří přesvědčit vás o opaku, jelikož každá naše (me and my girlfriend) návštěva kina je originální, nenormální a prostě na zábavu tohoto druhu máme jaksi smůlu. Jednou jsme se třeba vypravili do kina, přišli jsme ke kase a zjistili, že je absolutně vyprodáno (Prci, prci, prcičky), jindy jsem nás vyburcoval na film, který šel minulej tejden (Druhá šance) a teď tohle...

Abych předešel veškerým komplikacím, rezervoval jsem skvělý lístky doprostřed poslední řady už dobrých pár hodin předem. Jak jsem se ale šeredně spletl, když jsem si dovolil myslet, že všechno půjde jak po másle. Já vim, byla to moje blbost, zkrátka jsme přišli dost pozdě, takže naše rezervace už byly v trapu. No nic, snažil jsem se spolu s tou neschopnou babou najít jiný místa. Když nebyla s to pochopit, co znamená sedmnáctá řada a nechápavě jezdila myší někde ve třetí, rozhodl jsem se jí to ukázat a skrz díru, kterou vám podává lístky jsem prostrčil ruku a jal se prstem ukazovat vyhlídnutá místa. Místo pochopení jsem byl fyzicky napaden a se slovy: "Tady si nekupujete rohlíky" poslán zpět za sklo. Nakonec jsme se však domluvili a já jsem vítězoslavně mával dvěma lístky, o nichž jsem byl přesvědčen, že nás uvedou na nejlepší místa, která byla za dané situace k dispozici. Ale ouha...

Seděli jsme mírně k pravé straně sedmnácté řady, v kině se začalo ztlumovat světlo a my měli radost, že je před námi prázdno. Mou radost rychle a náhle zkazil obrovský stín, který mě zavalil a jehož majitel si ráčil sednout přímo přede mě. Tak obrovskýho člověka jsem v životě neviděl. Přirovnal bych ho jako něco mezi žirafou a ohromným šutrem. No nic, film začal. K mé smůle byl s titulky. Ne snad, že bych neuměl číst, ale "tvorova" hlava mi na plátně vytvářela flek o průměru zhruba dva metry, takže pohled to byl vskutku úchvatný, ale ještě pořád se to dalo přežít. Nejhorší na celé věci bylo to, že ho film vysloveně bavil a tak se stupňujícím se napětím rostl. Nejprve jistě duševně, což by mi nevadilo, ale následně také fyzicky. Výsledek byl takový, že jsem viděl buď levou nebo pravou část titulku a zbytek jsem si domýšlel.

Nevim, ani mi to nevadilo. Když jsme totiž s mou drahou polovičkou vylezli z kina, byla krásná letní noc. Nebe plné hvězd, foukal vlahý větřík a všechno bylo krásně romantický. Proto říkám, ve všem záporném se dá najít alespoň ždibíček kladného.