Gladiátor
Byli jsme tak
jednou v kině, byli jsme tak podruhé v kině, byli jsme
tak potřetí v kině a když jsme tam byli počtvrté,
tak zrovna dávali Gladiátora. Každý z Vás asi určitě
ví, kdo je to gladiátor (ne, to není malej krokodýl -
to si pletete s aligátorem, ani to není topné těleso
- to je zase radiátor). Gladiátor je jeden z nejočekávanějších
filmů letošního léta. A proto ho dávali zrovna když
jsme byli počtvrté v kině 
.
Děj filmu začíná v roce 180 n.l. za vlády
císaře Marca Aurelia. Římská říše sahá od Anglie
až po severní Afriku. Poslední nedobyté uzemí je
Germánie. Tak to však nemá zůstat dlouho. Schyluje se
totiž k rozhodující bitvě. Římská armáda pod
vedením císaři oddaného generála Maxima (Russell
Crowe) své barbarské nepřátele roznesla v dosti
jednostranné bitvě a tím dokončila římskou expanzi
do Evropy.
Maximus už nechce bojovat, a proto požádá Marca Aurelia o propuštění z armády. Císař má však s Maximem jiné plány a chce ho jmenovat svým nástupcem. To se však nelíbí jeho synovi Commodovi (Joaquin Phoenix), který otce zavraždí a sám se prohlásí novým císařem. Maximus jen o vlas unikne přichystané smrti a vrací se domů do Španělska. Zde však najde pouze vypálený dům a mrtvou manželku a syna. Od této chvíle si nepřeje nic jiného, než pomstít svou rodinu a Marca Aurelia. Myslí pouze na to, jak zabít Commoda. Na smrt vyčerpaného ho nad hrobem jeho rodiny nalezne římský obchodník s otroky a teplými žirafami. Jako otrok se Maximus dostane až do Afriky, kde ho koupí bývalý gladiátor Proximus (Oliver Reed) a zde se stane gladiátorem.
Mezitím Commodus dorazí do Říma kde je
oficiálně přijat za nového císaře. Na počest
otcovy smrti uspořádá 128 dní trvající gladiátorské
hry. Těch se posléze zúčastní gladiátoři z celé
říše včetně našeho hrdiny. Ten si pod jménem Španěl
svými výkony brzy získá publikum.
Commodus jež nemá v Římě autoritu musí dělat vše pro to, aby byl lid spokojený. Španěl mu však zkřížil plány. Před zraky celého kolosea se mu vzepřel a odhalil svou pravou totožnost. Commodus ho nemůže jen tak zabít, protože by ho vrtkavý a intrikami protřelý římský lid okamžitě svrhl. Jediné Commodovo východisko je tedy utkat se s Maximem v aréně v "čestném" souboji. Maximus vítězí, ale nakonec podléhá zranění, které mu způsobil Commodus před soubojem.
Všeobecně se od filmu Gladiátor
očekávaly velice kvalitní masové scény a spousta
krve. V tom prvním gladiátor opravdu nezklamal. O tom
jsme se mohli přesvědčit již v první scéně - bitva
o Germánii. Co se krve týče, ta tekla proudem, ale ne
v takové míře, aby uškodila. Film překvapil velice
dobrým nastíněním doby a politických intrik. Ani sličná
Commodova sestra Lucilla (Connie Nielsenová) nechyběla,
a tak filmu vlastně nechybělo vůbec nic. Panu režisérovy
(Ridley Scott) musím pogratulovat, protože ze slaďácky
vyhlížejícího scénáře vymačkal opravdu maximum.
Ke kvalitě filmu přispěla i kvalitní kamera a hudba (Hans
Zimmer).
Hodnocení? File 100% + Pafel 100% = 200%
Gladiátor (The Gladiator, USA 2000, 160 minut); hrají: Russell Crowe, Joaquin Phoenix, Connie Nielsenová, Derek Jacobi, Oliver Reed...; režie: Ridley Scott
Šestý smysl
Měli jste někdy v koupelně psychopata, kterej na Vás mířil pistolí? Bruce Willis jo. A to ho nejspíš přimělo ke změně léčby jisté duševní choroby. Její jméno po mně nechtějte, protože žádné nemá. Je totiž tak vzácná, že z toho vidíte mrtvoly. Ten chlapík v Bruceově koupelně měl tu smůlu, že je viděl a nevěděl co s nima. Nějak to neunes, a tak si šel zlost vystřílet ke svému bývalému psychologovi. Celé své střelecké vystoupení zakončil efektním průstřelem své vlastní lebky.
Jak už těm bystřejším
z vás dozajista došlo, Bruce Willis hraje ve filmu úspěšného
psychologa Malcoma Crowa. Náhoda tomu dala, že se o několik
měsíců později setkal s obdobným případem znovu.
Naštěstí však teprve v ranném stádiu. Po svém
koupelnovém zážitku se rozhodl nezopakovat stejnou
chybu dvakrát, a tak si s malým Colem dává opravdu
dobrý pozor. To mu ovšem zabírá spoustu času, což
nevidí ráda jeho manželka Anna. Ještě před dvěma
lety by si s případem nelámal hlavu a diagnóza by zněla
trauma z rozvodu rodičů. To by byl ale závěr unáhlený,
to už Malcome dobře ví. Postupně se dostává hlouběji
a hlouběji do Coleovi mysli až konečně přijde na to
podstatné: "Vidím mrtvé lidi. Nevědí že jsou
mrtví. Chtějí, abych pro ně něco udělal..." Ne,
oni nechtějí krev nebo mozky. Chtějí pouze aby jim
Cole, jako jediný člověk, který je vidí, splnil
jejich poslední přání, nevyřízené záležitosti či
odhalil důkaz, že byli zavražděni. Přijít na to ale
není žádná hračka a vyžaduje to dost trpělivosti.
Od Malcoma i od Colea. Oba jsou díky bohu trpěliví
dost, a tak film končí happyendem.
Ve všech letácích a upoutávkách je
film označen jako americký psychothriller. Já bych se
ale nebál použít výraz horror. Ne ale klasický
horror "kdy už vyskočí ten bubák a vysaje někomu
mozek", ale mnohem rafinovanější, navozující
atmosféru mrazivého strachu z neznámého. Vychutnáváte-li
si film v chladném ovzduší letního kina, kdy vám přejíždí
mráz po zádech už při titulcích před filmem, nedá
se požitek už nijak vylepšit. Jediné, co mě na filmu
mrzí, je to, že moje holka těsnající se na mě v
chladné noci se jmenoval Pavel Janda (Mě zase mrzí, že
moje holka se jmenovala Filip Majda - pozn. P.J.).
Ještě
jednu takovou perličku, kterou ale nečtěte, chcete-li
si na film také zajít (třeba se svojí holkou 
).
Malcome na konci filmu zjistí, že byl vlastně celou
dobu mrtvej, už od počátku zastřelenej koupelnovým
psychopatem. Vzpomeňte si - "Vidím mrtvé lidi.
Nevědí že jsou mrtví..."
Šestý smysl (The Sixth Sense, USA 1999); hrají: Bruce Willis, Haley Joel Osment, Toni Collette, Olivia Williams; scénář a režie: M. Night Shyamalan
Kam běžíš, Lolo?
Přemýšleli jste někdy o tom, jak strašně ovlivňují náhody váš život? Říkali jste si někdy, že kdyby se stalo (nebo nestalo) to nebo ono, všechno mohlo být úplně jinak? Nebo jste měli naopak někdy pocit, že nemůžete uniknout svému osudu, jako by vše bylo dáno předem? Uvažovali jste někdy nad podobnými otázkami? Ano? A máte k tomu rádi dobré techno? Pak jste ideálními kandidáty na diváky tohoto filmu.
Už začátek
filmu (titulky) v podobě kresleného "intra" předznamenává,
jak celý film bude vypadat - jako jeden trochu delší,
ale o to nadupanější, technem znící klip. Po mistrně
zpracovaném úvodu poznáváte hlaví postavy - obyčejnou
berlínskou dívku Lolu a jejího "fester freunda"
Manniho. Manni je trochu (víc) pochybná existence,
jelikož nosí jen tak mimochodem za páskem od kalhot
zastrčenou bouchačku a kamarádí se s místní mafií.
Právě dokončil jeden "kšeft" a nese "vydělaných"
100 000 mařen svému šéfovi. No a co se nestane - když
jede metrem na místo setkání, tašku si zapomene ve
vagónu, kde si ji přivlastní místní homeless. Tím pádem
je Manni v pěkném průseru, protože pokud peníze šéfovi
nepřinese do 12:00, zbyde z něj jenom potrava pro psy.
Je 11:40 a Manni volá své Lole a prosí ji o pomoc. Od
té chvíle se rozvíjejí tři varianty příběhu - o všem
vlastně rozhodne, co se stane Lole na chodbě jejího
domu:
1. Lola proběhne úplně normálně ven. Běží za tatíkem do banky, kde pracuje, tam málem přijde na jeho nevěru, jenže tatík jí nepomůže a tak zoufalá Lola běží za Mannim, který se mezitím rozhodl vykrást obchod, při tom ho Lola zastihne a na útěku ji zastřelí policista. STOP!
2. Lole "zlý hoch" na chodbě podrazí nohu. Za otcem do banky tak dorazí akorát, aby ho přistihla o objetí se svou milenkou, je z toho scéna a Lola se v afektu rozhodne peníze získat vykradením banky, což se jí (souhrou mnoha šťastných náhod) podaří, ale Manniho na křižovatce před obchodem přejede auto. NE!
3. Na lolu zavrčí pes. Tím pádem se o něco zpozdí a otce v bance nezastihne a rozhodne se peníze vyhrát v kasinu, což se jí podaří (později jsem spočítal, že pravděpodobnost výhry byla 1:1296), mezitím ale Manni náhodou(!) potká onoho homelesse, tašku s penězi si od něj vezme a tak s Lolou sejdou na určeném místě nikoliv se 100 000, ale s 200 000 markami. HAPPY END!
Jak už jsem psal na začátku, film je celý
natočen, jakoby se jednalo o hudební klip. Rychlost,
rychlost a ještě jednou rychlost - to je nejdominantnější
pocit, který z filmu máte. Bleskové střihy, kreslené
vsuvky, prostě atmosféra nemá chybu. Geniální je
kamera - opakování záběrů pro zdůraznění motivu,
efektní nadhledy, podhledy, předhledy, záhledy,
nehledy a já nevím co ještě. Byly použity i zajímavé
"techniky" na stylizaci děje, které jsem
nikde jinde neviděl. Že je vyprávění Manniho, jak se
dostal do průšvihu, natočeno černobíle, není vůbec
nic převratného, ale třeba milostný dialog mezi Loliným
otcem a jeho spolupracovnicí-milenkou byl natočen v nižší
kvalitě, jako by to byla nějaká telenovela. Záběry
autonehody, při které se zabil Manni, zase vypadaly
jako natočené policejní videokamerou. Prostě zajímavé
a nové.
Co mě ale na filmu zaujalo asi nejvíc, byla hudba. Podle mě to byla nejlepší hudba k filmu, co jsem kdy slyšel, a překonává i vysoko nasazenou laťku Matrixu (i když na tohle téma vedeme spory s bratrem - zarytým Matrixistou (málem jsem napsal marxistou)). Prostě neustálý proud techna, které přesně vystihovalo momentální náladu a dotvářelo stylizaci klipu. Musím říct, že hudba k tomuhle filmu celkem jednoznačně vyřešila jeden z mých vnitřních sporů, jestli je techno hudba "s duší".
Jistěže se najdou lidé, kterým se tato hudba nelíbí a budou proto považovat tuto stránku filmu za nepovedenou, ale to už je osud čehokoliv, co se nějak odchyluje od normálu (mimochodem slovo normální a všechny s ním příbuzná bytostně nesnáším - někdy o tom možná napíšu úvahu). Dá se ale celkem s jistotou tvrdit, že díky své hudbě a atmosféře se "Lola" stane (a někde už se stala) kultovním filmem všech místních technomaniaků.
Ono se to moc nezdá, ale Lola běží o život je vlastně film filozofický a s hlubokou myšlenkou. Co všechno může ovlivnit náš osud? Perfektně to bylo vyjádřeno malými vsuvkami skoro u každé druhé postavy, kterou Lola za svého "běhu" potkala - projelo pár fotografií z budoucnosti té které osoby a výsledky se v každé verzi příběhu velice lišily. Kolikrát se někdo s někým minul o pár vteřin, a všechno bylo úplně jinak! Neříkejte, že tohle se vám nikdy v životě nestalo.
Působivé byly i jakési náznaky
symbolismu (k tašce s penězi přijde zrovna homeless),
opět si zde vyhrála geniální kamera, především v
detailních záběrech obličejů a ve "vizualizaci
myšlenek" (třeba když Manni přemítal, kde všude
už může homeless být, proběhlo několik fotek světových
metropolí).
Film Lola běží o život patří k těm, které se velice těžko popisují a vyprávějí (proto je taky recenze možná trochu roztěkaná a neuspořádaná), protože jestli se něco nedá přes pero a papír (rozuměj klávesnici a displej) přenést, je to atmosféra filmu a pocity, které ve mě (a doufám že nejen ve mě) vyvolal. Setkal jsem se i s názorem, že 50 Kč bylo za třikrát zopakovaných 20 minut až moc, ale na druhou stranu v hledišti (kde se mimochodem sešlo 20 lidí + uvaděčka) seděli i takoví jedinci, kteří o sobě tvrdili, že tenhle film vidí už počtvrté a že si ho doma na videu pouštěli okénko po okénku.
Já bych film rozhodně doporučil každému, kdo se řadí k mladé generaci (ať už věkem či vnitřním přesvědčením) a rád se podívá na něco, co nebylo vyprodukováno záoceánskou filmovou továrnou (film je německý!) a co se trochu vymyká pojetí filmu tak, jak ho většina chápe. Ale jestli nemáte rádi techno, kupte si špunty do uší!
Poděkování
Báře za to, že se mnou na tenhle film šla.
Celému zbytku redakce Naryany za to, že mě svou prázdninovou redaktorskou nečinností nepřímo donutili napsat tenhle článek, abych je mohl popohánět k činnosti větami typu: Já už jsem něco napsal, ale co máte hotovo vy?
Post Scriptum
Téhož večera asi o tří hodiny později (neptejte se mě, kde jsem mezitím byl - stejně byste tomu nevěřili) jsem se vracel domů kolem Opery (myslím tím samozřejmě známý rockový klub). Najednou se odtamtud začala linout znělka k seriálu 30 případů majora Zemana! Když jsem přišel blíž, ozvalo se pár scratchů z DJova gramofonu a k Zemanovi se přidalo docela dost ostré techno. Nejdřív jsem se nad touhle kombinací rozesmál a pak jsem se šel přesvědčit, že v Opeře nemají sraz mladí komunisté (neměli), ale.... po tomhle filmu už bych se ničemu nedivil.
60 sekund
rychlý, rychlý, zatraceně rychlý...
Nemůžete si být před nimi jistí. Znají všechno. Každý auto mají prokouknutý třikrát naruby. Ne, tím nemyslím TO, čemu mi běžně říkáme auto. Myslím tím superrychlý, sportovní speciály nebo velmi, velmi luxusní vozítka, jejichž řada nul za cifrou pořizovací ceny se měří minimálně na centimetry. Jedinou obranou je sedět na zadních sedadlech s nabitou a naštvanou brokovnicí a čekat. Ale pozor, nesmíte usnout! Ani na okamžik, neboť i několik sekund mikrospánku může znamenat, že se probudíte někde úplně jinde.
 |
 |
Randal "Memphis" Raines je bývalý zloděj aut, který na nátlaky své drahé matinky této obživy již dávno zanechal a na poklidný důchod si přivydělává jako trenér malých jezdců motokár. Ale ouha. Memphis má ještě malého brášku. No, Kip není zase tak malý, dvacet na krku, ale na ten kšeft, co zkusil, ještě zkrátka nestačí. Zdědil totiž po svém bráchovi do krve lásku k silným autům a trochu té rebelie. Vzal job, ukrást pár auťáků, ale poldové ho vyhmátli. Teď má trošku problémy s Calitrim, jehož trestní rejstřík rozhodně nepatří k nejčistším. Jeho život mu však může zachránit Memphis, který v dobách své největší slávy nedal spát mnoha "bengům". Zkrátka musí pro Calitriho za tři dny ukrást padesát luxusních aut a připravit je k exportu pro jistého afrického kupce.
Ať se na film koukáme tak nebo tak, musíme nutně přijít k závěru, že jde o klasický hollywoodský film. Najdeme v něm "správňáky" a "špatňáky" (v tomto případě pouze jednoho). Jaksi do počtu tu jsou nutní policisté, kteří by ale ve filmu být vůbec nemuseli, neboť stejně na nic nepřijdou a nakonec jim ještě zachraňují život zločinci - zde však "správňáci". To je právě trochu zvláštní. Do role hlavního hrdiny je zde uveden zloděj aut. Z morálního hlediska by měl být pro diváka vlastně zlosyn, který by měl skončit za mřížemi, ale vlastně mu fandíme, aby se vše povedlo. Ke klasickému americkému filmu neodmyslitelně patří happy end, kterého se dočkáte i v tomto případě.
Kdo je vyznavačem bohatého děje (viz Forrest Gump) bude asi po shlédnutí tohoto snímku zklamán. 60 sekund je totiž zaměřen na akci, nutno ale podotknout, že ta je odvedena mistrně. Film má spád, pořád se něco děje a ani si neuvědomíte, že už je konec.
 |
 |
V roli Randalla "Memphise" Rainese se představil skvělý Nicolas Cage. Do jeho týmu patří ještě blonďatá (kočka) Angelina Jolieová, letošní vítězka oskara za film Narušení, Will Patton a Robert Duvall. Neposedného Kipa si zahrál nadějný Giovanni Ribisi, který si zahrál i v několika dílech populárních Přátel. Do role detektiva Castlebecka obsadil režisér Delroye Lindu a konečně, padoucha Calitriho si vystřihl Christopher Eccleston.
Námět k filmu vznikl již skoro před čtvrtstoletím, kdy fenomenální Toby Halicky natočil kultovní film 60 sekund. Nyní se ho chopil režisér Dominic Sava a vyrobil stejnojmenný snímek, převedený do konce tisíciletí.
Kdybych to měl shrnout, řekl bych asi tohle: akce, akce a akce, k tomu výborná hudba, skvělý střih a ještě lepší kamera. Máte-li rádi "divoká" auta, rozhodně si nenechte ujít.
Lazebník sibiřský
V kině jsem už viděl filmy z produkce různých států: USA, německo, ale třeba i jeden švédský. Ale až do 29. srpna jsem neviděl ani jeden film ruský. A hned úvodem musím říct, že alespoň soudě podle filmu Lazebník sibiřský, který jsem toho dne shlédl, je ruská kinematografie poněkud svérázná.
O co jde? Příběh má tři dějové roviny. Ta první se odehrává v carském Rusku někdy na sklonku minulého století. Do Moskvy přijíždí mladá američanka Jane Callahanová aby podpořila vynález Douglase McCrackena - stroj na kácení stromů nazvaný Lazebník sibiřský (odtud i název filmu). Už ve vlakovém kupé se seznámí s mladým kadetem na vojenské akademii Andrejem Tolstojem a začíná se rozehrávat složitá hra mezilidských vztahů. Adrej se do Jane zamiluje, tentýž cit k ní ale pocítí i velitel akademie generál Radlov, na kterém závisí přidělení peněz na vývoj Lazebníka. Po různých peripetiích a fatálním nedorozumění ho Andrej na veřejnosti zlynčuje smyčcem od basy a je poslán na Sibiř do vězení. Po několika letech se ho Jane vydá hledat (to se jí ale o fous nepodaří) a tak mu nemůže sdělit své tajemství, že s ním měla dítě.
Druhá dějová rovina, která se během
filmu s první proplétá, se odehrává v roce 1905 na
vojenské základně v USA, kde syn Jane odmítá veřejně
prohlásit, že "kálí" (ve filmu bylo použito
jiné slovo ) na Mozarta, a svou nezdolností
nakonec donutí velitele, který jeho tvrdohlavost nedokáže
pochopit, říct před celým útvarem, že Mozart je
velký skladatel. Poté, co velitel zjistí, že mladík
má ruský původ, pronese větu, která je i mottem
filmu: "Je Rus. To mnohé vysvětluje".
Třetí rovina celý film jakoby zastřešuje, je to Jane, která píše dopis svému synovi na vojnu a celý svůj ruský příběh mu v něm podrobně líčí.
Děj je poměrně rozsáhlý (řekl bych až rozplizlý), a to jsem v jeho popisu hodně zjednodušoval. Ve filmu je na hlavní příběh nabalena spousta dílčích a nevýznamných příhod, které ho ještě více rozmazávají, a tak se pak nemůžeme divit celkové stopáži, která činí bezmála tři hodiny.
Jestli se něco režisérovi Nikitovi Michalkovi na tomhle filmu povedlo, tak to je charakteristika carského Ruska. Řekl bych, že je docela nadčasová, protože jisté vlastnosti národa se nezmění ani za sto let. Scény jako lidová pouť, ožralý velitel, který sní sklenici, aby se druhý den ráno "léčil" vědry ledové vody, nebo slavnostní bál na vojenské akademii vám ruskou povahu rozhodně přiblíží velice důvěrně.
Předchozí odstavec ale byl nejspíš poslední, který hodnotil Lazebníka sibiřského v nějakém smyslu kladně. O stopáži jsem už mluvil, jsem si jistý, že netočit to režisér s vrozenou ruskou tendencí vše maximalizovat, tak by se film vešel do dvou hodin úplně v pohodě. Film byl do detailů realistický takovým způsobem, že divák se už začínal nudit. Scény byly zbytečně natahovány, znázorněny byly desítky věci, které by si divák byl sám schopen domyslet.
Kdyby byl film aspoň trochu nápaditý,
vše by se mohlo změnit, ale mě prostě připadal jako
průměrná šeď. Pokud vezmeme třeba kameru - ani
jeden "zajímavý" záběr, všechno sice
zpracováno s rutinní profesionalitou (tzn. žádný záběr
špatný), ale opět jenom průměr. A takhle působil i
střih, hudba - prostě celý film.
Připadá mi to, jakoby někdo v Rusku řekl: Natočíme tříhodinový velkofilm, máme na to tolik a tolik rublů a teď vymyslete, čím ten čas vyplnit. A tak autoři zakomponovali do scénáře takové "hovadiny", jako zmíněný stroj na kácení dřeva a jeho trochu "šáhlého" vynálezce. Pokud celý film působil jako poměrně značně realistický, tak tento element (hlavně ve scéně zkoušky stroje na Sibiři) jakoby této snaze podrážel nohy.
Ve filmu bylo i pár světlejších (= komediálních) momentů, ale zase mi přišlo, jako by autoři chtěli mít ve filmu ode všeho něco. Měli by si v tomto ohledu vzít příklad od svých amerických kolegů, kteří už vědí, že pokud do filmu někam zařadit "odlehčenější" moment, tak je to hned ze začátku, a nikoliv na roztroušené ostrůvky během filmu. Divák pak neví, co si má o filmu vlastně myslet.
Jsou filmy, které ve mě zanechají tak dobrý dojem, že bych na ně klidně šel znovu. Pak jsou takové, u kterých vyjdu z kina, na film časem zapomenu, ale jsem rád, že jsem na něm byl. No a třetí kategorie jsou takové filmy, u kterých kdybych se mohl teď znovu rozhodnout, jestli na ně jít, raději bych své peníze utratil někde jinde. A mezi ně bohužel patří i Lazebník sibiřský. Prostě mi přijde, že Michalkův pokus o renesanci ruského filmu trochu nevyšel a forma tentokrát zvítězila nad obsahem. A to je mi trochu líto.
Lazebník sibiřský (The Barber of Siberia, Rusko 2000); hrají: Julia Ormondová, Richard Harris, Oleg Menšikov, Alexej Petrenko; režie: Nikita Michalkov
Oficiální internetové stránky: www.the-barber-of-siberia.com.