Grand Prix Circuit

Když jsem někdy ve čtvrté třídě dostal svůj první počítač (byla to 386 s 2MB RAM a 100MB HD), můj první dotaz zněl: "A jsou tam ňáký hry?". "Jo, jsou," řekl zaměstnanec firmy, která počítač dodala, a spustil hru, o které teď míním psát: Grand Prix Circuit (GPC).

Celý užaslý jsem hleděl na úvodní znělku a na logo firmy Accolade, která hru v roce 1988 vydala. Prokousal jsem se pár úvodními obrazovkami, nastavil jsem náhodnou trať (teprve později se ukázalo, že to byla jedna z nejtěžších), vybral nejrychlejší auto a už jsem seděl v kokpitu formule a počítal sekundy do startu.

Rozsvítilo se zelené světlo a já jsem vyrazil. Překvapilo mě, že jsem na trati sám, ale pak mi došlo, že je to kvalifikace o místo na startu. Jak se dalo čekat, v první zatáčce jsem vyjel ven do trávy. Honem návrat na trať a pokračoval jsem v jízdě. Levotočivá zatáčka střídala pravotočivou a já si připadal jak kličkující zajíc. Když už to vypadalo, že by trať mohla pokračovat rovinkou, objevil se přede mnou tunel. A sakra...ale trefil jsem se, projel jsem několik temných metrů, obkroužil ještě nekolik zatáček a už jsem byl v cíli. Naskočily výsledky kvalifikace - byl jsem první...od konce!

No nevadí, říkal jsem si, to by bylo abyh neporazil pár pitomejch počítačovejch soupeřů. S bojovným výrazem jsem stiskl magickou klávesu ENTER a octl jsem se opět na startu, tentokrát ovšem s devíti vozy před sebou. V okamžiku prvního záblesku zelené barvy na semaforu jsem vystartoval a snažil se prokličkovat pelotonem jezdců. Po pár sekundách cik-cak jízdy jsem skončil - jak jinak - v trávě. Soupeři mezitím ujížděli do nenávratna a já jsem přemýšlel o smyslu téhle jízdy. Závod jsem nakonec dokončil na poslední desáté pozici a o dvě kola pozadu za ostatními.

První zkušenosti mě ale neodradily a tak jsem stále trénoval a trénoval, měnil trati i auta, vylepšoval jsem se, až jsem se naučil na všech tratích vítězit. V tuhle chvíli začne být většina her nudná, ale GPC jsou stavěné i na tento případ. Je tu totiž možnost jezdit na čas - závodit o setiny sekundy s neúprosnoými stopkami. V této disciplíně jsme s bráchou (který GPC stejně jako já hrál od rána do noci, resp. od noci do rána) neustále soutěžili, jezidli jsme na střídačku. Každý jsme si vyhlédli dvě či tři tratě, které nám šly nejlépe a na těch jsme se naučilitéměř dokonale ovládat svá auta (já McLaren, Filip Williams). Nutno dodat (v zájmu objektivity), že bratr byl na většině tratí o pár čísel lepší, ale počkej Filipe, já ti to jednou, až budu mít čas, vrátím...

GPC byla jednou ze dvou počítačových her, které zaujaly mou matku (to už je co říct - druhou hrou byla Ski or Die, na niž se snad v této rubrice taky někdy dostane). Máma si dala za cíl dostat se na každé trati na stupně vítězů, což se jí vskutku po nesčetných pokusech podařilo. To byla snad jediná doba, kdy opravdu propadla pařanství.

Hra způsobila v době svého vydání téměř větrnou smršť mezi už tehdy se rozrůstající komunitou pařanů na západ od našich hranic. Nejinak tomu bylo po roce 1989 i u nás. Ačkoli hra má na dnešek celkem primitivní grafiku, a zvuky jdou jen přes PC speaker (což je malý interní reproduktor uvnitř počítače, o kterém dnes už snad ani nikdo neví, že vůbec existuje), přesto to byly ve své době nejlepší formule na světě. Hra navíc vynikala v jedné věci - v hratelnosti. Patřila ke hrám, které se daly pařit hodiny a hodiny, aniž by omrzely. Pro tuhle kategorii mám jediné označení - božárny. Accolade pak pro obrovský úspěch dokonce vydala i verzi pro Macintoshe, která se po dlouhou dobu pařila i v naší škole (samozřejmě potají), dokud Macintoshe nevystřídaly dnešní Pentia.

Kdysi kdosi řekl, že dokonalost spočívá v detailech. Po téhle stránce se nedá nic jiného než souhlasit - ve hře si autoři vyhráli s takovými drobnostmi, jako jsou zastávky v boxech, animace stupňů vítězů a přehledné tabulky rekordů na jednotlivých tratích. Občas mám pocit, že právě takovéto detaily mnohým dnešním hrám chybí.

Nakonec se Vám přiznám k jedné věci - i po těch dlouhých letech, kdy jsem okusil mnoho jiných, po všech stránkách lepších simulátorů formulí (za všechny jmenujme dnes už také téměř legendární Grand Prix 2), čas od času vytáhnu ze zaprášeného boxu jednu starou disketu, vsunu ji do počítače a na několik hodin se oddám hře, kterou jsem potkal jako první ze všech - Grand Prix Circuit.

David Majda